THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud ještě nejste přesyceni všemožnými post odnožemi hudby a stále vás neomrzelo nekonečné omílání inspirací ISIS, MONO, PELICAN a dalších zasloužilých skupin, pak vám nic nebrání nasadit si do uší i album Němců DATURAH. Jedná se totiž o jedny z těch šikovnějších následovníků post-rockové vlny, a to i přesto, že na jejich albu „Reverie“ není příliš překvapení nebo neotřelých struktur. DATURAH se drží konzervativnějšího přístupu, ale nalezneme i dnes tolik oblíbené „cizí“ vlivy (například math rockové), bez kterých by současný post-rock asi umíral na nudu. I díky tomu působí album vyváženě s důrazem na citlivě poskládané aranže. Přes značné stopáže udržuje skupina „dějovost“ svých skladeb a rozvláčné náladové části se táhnou přesně do té dálky, která je ještě únosná. To vše i díky kombinaci různých poloh, které často odkazují k věhlasnějším vzorům (lehké vzdušné pasáže jako by někdy vypadly z dílny MOGWAI, ale najdou se i těžké cákance ne nepodobné starším CULT OF LUNA), ve své kombinaci jsou však opravdu funkční. Nosným prvkem zůstává výrazná kytara, která není rozmělněna pod nánosem hlukových stěn, DATURAH totiž své nápady nemusejí schovávat. Přes absenci originality se jedná o hudbu nápaditou a příjemně poslouchatelnou. Příznivci stylu tak mají šanci nalézt to co mají rádi, ostatní jen další post-rockovou nahrávku, jakých už je na světě zřejmě víc než dost.
7 / 10
Vydáno: 2008
Vydavatel: Golden Antenna/Graveface Records
Stopáž: 59:54
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.